PODIVNÉ PŘÍHODY

 

Rulík

          Jednou, když se slunce pořádně schovalo za horizont, řekl si Jenda Koberec, že by si dal rulík čtyřmocný, jako každý večer v tuhle jídelní dobu. Bohužel jednak robustní domovnice, kterábrž měla toto na starosti, byla kulantně schována ve třetím podlaží, jednak nastal čas odchodu do hry na malý saxofon a jednak měl už stejně domluveno něco jiného - čili Jenda Koberec se sebral a šel pryč. Zánovní boty neurčité barvy potřebovaly ošplouchnout v prachu ulice.

    Kráčeje rozmáchlým krokem, přilákával smělé pohledy krásných dívek a hladových veverek, kteréžto se podbízivě rozvalovaly a lascivně kroutily, což mu natolik zvedlo náladu, že si vyndal svoje kapesní housle, které našel úplnou náhodou v sunnyboyově obýváku a každou chvíli se s nimi někde zašil. Nechme ho tedy jíti, kam se vnutí, a pojďme navštívit jednu neobyčejnou dívku.        

    Má krásne oči (jsou Hany Karadžičové), krásně dýchá, krásně uvažuje a celkově je v ní schováno všechno kouzlo vesmíru. Bohužel má samozřejmě jednu vadu - ale ta se projeví až v pozdějším věku. Zatím nikdo neví, jak se jmenuje. Ale vždycky, když si to nejvíc přejete, někde se objeví a zrovna nemá co na práci - takže jí říkají Čáryfuk a těší se všeobecné oblibě.

    Začal podzim, ta lepší část ovšem skončila, a tak se veškeré dění přesunulo do interiérů. Sunny boy ze slunečního města rozšířil zprávu, že kdesi na jakémsi místě zapomněl větší množství čehosi - a tato zpráva způsobila všeobecnou paniku. Tohle "cosi" mělo cenu zlata. Většina nedůvtipných obyvatel urputně hledala konvenční tvary, aniž by přesněji věděla jaké, ale jen Čáryfuk tušila, že se za vším bude skrývat něco přinejmenším tak podivného, jako policejní hlídky v trojkových putykách.        

    S cílem zpříjemnit si den milou procházkou kráčela Čáryfuk oázou klidu uprostřed velkoměsta a pročítala si nápisy na hrobech.        

    "Kuře!" (Kuře je její pes rovněž velmi nekonvenčních tvarů - má neskutečně obrovské boky, velký je asi ke kolenům a v obličeji má šťastný výraz za všech okolností) - Kuře se právě rozhodlo rozhrabávat hrob Emila Škody.        

    "Nech toho, ty jedna ošklivá šelmo," osopila se Čáryfuk.        

    Kuře se přihlouple spokojeně usmálo, nechalo továrenského magnáta továrenským mangnátem a odběhlo k hrobu Sultána a Tyrla.        

    Čáryfuk se zatím oddávala myšlenkám na onu "Věc". Po chvíli strávené tisícerými dedukcemi si ani nevšimla, že se ocitla v pavlačovitém dvorku, honosícím se všemi depresivním přívlastky - od děstkého kočárku přes starobní spodní prádlo až po osiřelé klepadlo na koberec.        

    Á, Jenda Koberec, zrovna se škrábal do čísiho bytu, vydávaje zvuky vorvaňů v říji.        

    "Ahoj Jendo, míříš na večírek?" zavolala na něj Čáryfuk.        

    Jenda spadl a usmál se jako Kuře.        

    "...." (jeho odpoveď se těžko zaznamenává, jelikož nikdo z kolemjdoucích neporozuměl z Jendy se vylinuvším zvukům)        

    "No, vypadáš, zvláštně, copak si dělal celý den?" otázala se Čáryfuk. V tom si všimla, jak mu vykukují kapesní housle, a najednou bylo všechno více než jasné. Kde se vzal, tu se vzal, byl tu sunnyboy.        

    "Ha! Robustní domovnice." pomyslel si Jenda Koberec.        

    "Du, Johann Teppich, komm heroin, hero." pravila RB Domovnice - a pomalu se k němu přibližovala napřahujíc ruku...        

    Jendu Koberce popadla hrůza. Těžko říct, jak by to s ním dopadlo, nebýt Čáryfuka, která pohotově sunnyboye odlákala, neboť zrovna neměla co na práci.        

    Tak se stalo, že rulík zůstal toho dne ušetřen, domovnice ztratila nápadníka a hodina saxofonu přišla vniveč.        

    A Jenda Koberec? Ten si dal k večeři raději párky.

 
     

 

Divadelní atrapa

      Tajemnými uličkami se blížily ještě tajemnější kroky. Jejich ozvěna dráždila hrobové ticho téměř až - dalo by se říci - k nepříčetnosti. Všechno jako by raději někam zalezlo před neznámým chodcem, jen lampy lhostejně stály dál a svítily na okraje chodníků. Dupání stále sílilo a nezadržitelně se přibližovalo. Vtom cákavý zvuk prozradil, že neznámý šlápl do louže. Ano, a nestál v ní nikdo jiný, než Jenda Koberec. Jsa zrovna na cestě do divadla, proplétal se více či méně neúspěšně městem, maje v bloudění neprozkoumanými místy velkou zálibu. Cestou si pohazoval želatinovou bábovkou.
    Nad nádražím byla už tma, a proto vynikala různá světla, obzvláště ta, která byla umístěna pro ozdobu. Čáryfuk jako obvykle neměla na první pohled nic na práci... Stála na mostě a mírumilovně pozorovala železnici. Jenda se mezitím poposunul přes hvozd, závoru, čerstvě natřenou laťku, olejovou skvrnu, píchavé trní a kočičí hřbitov, na lehce zamrzající řece doklouzal až na konečnou, v parku oddechu se svezl na liáně do městského sklepa a odtud se nechal eskalátorně dopravit na vrchol hory. Jelikož ho však tato cesta neuspokojila, sedl si do poštovní schránky, na sebe dal razítko DOMOV a zkusil to znovu.
    Čáryfuk se pořád ještě na oko kochala railway-pohledem. Chlácholivé ticho narušovalo jen houkání lokomotiv a vrtání nádražní studny. A rozcvičování národního sboru. A taky Kuře, protože na nádraží vždycky prohánělo holuby - kteří ovšem mazaně předstírali, že mají melancholii a chtějí se nechat sníst, a Kuře vždycky vlákali do sítě proti holubům. To Čáryfukovi kazilo jinak poklidný zážitek z nádražního koloritu hadiček, kolejí, vlaků, oranžových lidí a barevných, zářivých světel. Tak tam stála a nechala si duši brázdit teatrem mundi.
    Jenda Koberec mezitím za pomoci salt seskákal se stožáru s napětím 220 V, vlnivým krokem se podél zdi proplížil na chodník, přešel zebru a vkráčel do divadla. Šel na návštěvu za amatérským chovatelem hadů, který profesionálně choval papoušky. Když byl v náladě na hady, byl velice nepříjemný, ba přímo zákeřný a neodpovídal na pozdrav. Když byl ovšem v náladě na papoušky, psal nádherné divadelní hry a líbal ředitele divadla na pleš.
    "Dobrý den, pane Vemroži."
    "Ahoj, Jendo." (Ano, výborně, chovatel hadů má dobrou náladu.)
    "Přinesl jsem Vám ty narovnávače a kroutiče hadů, jak jste si přál."
    "Ó.. děku... " ...ale jak pan Vemrož uslyšel slovo had, spustilo to v něm příšerný mechanismus.
    "Děkuj bohu, že ses narodil jako koberec, protože tě jenom vyklepu, ale necham žít!" zachechtal se pan Vemrož zlověstným smíchem šílence. Takhle dovedl být nepříjemný.
Jenda na nic nečekal a vyběhl po točitém schodišti kamsi doneznáma, aby se vyhnul útoku nebezpečného schizofrenika.
    "Nazdar Jendo, copak, schováváš se před maniakem?" zeptala se Čáryfuk. (Netřeba se ptát, kde se tam vzala, protože ona se vždycky vezme ve správný čas na správném místě.)
    "Ano," řekl Jenda, "ale nevím, kudy kam."
    "No, asi by bylo nejlepší, kdybychom..." - to už k nim ale zespodu doléhaly tóny svatebního pochodu zahraného na pilu - řádění pana Vemrože nebralo konce. Nebyl čas na přemýšlení a tak se Jenda s Čáryfukem rozběhli směrem neznámo kam.
    Cestu jim zatarasila nástěnka. Visel na ní papírek s následující básní:
 


        Schodiště, co vede nikam,
        pod oponou leží had.
        Ochota divadelníka
        vyvěrá ze dvou nálad:
        jedna texty nepíše
        a druhá hází hady.
        Kde končí to schodiště?
        Asi nejspíš tady.


 

    "Aha." řekl Jenda Koberec. "To jsme asi v rýži."

    Tak a teď jak z této situace ven. Kdybyste měli bezpočet řešení, jak byste se dostali z této šlamastyky? Necháte Jendu Koberce zemřít v náruči psychofanatického hadího šílence? Zavoláte požární ochranu? Zachrání ho superhlodavec? Každopádně ho nenechávejte dlouho čekat, protože právě umírá údivem nad příznaky choroby pana Vemrože. Adresu Jendy Koberce si vyzvedněte u pana chovatele.

 

Folklesterol
 

    Okapní rourou se Jendovo štíhlé tělo protahovalo po mechových zdech, a aniž to kdo vůbec tušil, vypadl na chodník tak lehce, že ani v nejdivočejších snech se takto nenadnášel. Oprášil si kolena a na znamení vidiny opravdu krásného dne si začal pohvizdovat druhou větu symfonie b-moll Bedřicha Smetany.
    V ghettu bezdomovců, opilců, výletníků a bankrotářů byl ten den velký svátek - veškeré halucinace, včetně vraždivých chrobáků, se přesunuly do dětského střediska, čili nikdo se nesnažil na Jendu zaútočit - ten se do těchto nevlídných míst dostal čirou nehodou, když v rámci dobré nálady neotvíral při chůzi oči.
    Otevřel je, až když ucítil kostnaté prsty v uších:
    "Helou bejby. Budeš se bát?"
    "Mám dnes hostovat v taneční folklórové skupině," odpověděl Jenda statečně.
    Pán s kostnatými prsty je vytáhl z Jendovo uší.
    "Dneska už jsme ti naplánovali jinou zábavu..." a za souhlasného mručení ostatních našťouchal Jendu do injekce.
    A za chvíli už Jenda plaval v moři luxusního, červeného, roztaveného a na teplotu 37,5°C vychlazeného železa a silný proud ho tlačil kupředu zrovna tak, jako když se ráno vezl okapem, jen na konci nevypadl lehce jako vajíčko, ale spíše byl vytlačen a vzápětí kamsi vcucnut, asi jako kdyby se dítě vracelo zpátky do lůna.
    Rozhlédl se kolem: všude se vznášely barevné bublinky a mezi nimi seděla Čáryfuk v houpacím křesle a z doutníku vyfukovala žlutá kolečka, modré trojúhelníčky, červené obdélníčky a zelené kosočtverečky.
Spokojeně se podívala na Jendu, vševědoucně se usmála, zvedla vodítko s Kuřetem a přistoupila blíž:
    "To je ale náhoda, tady bych tě opravdu nečekala."
    (Časem se ukáže, že Jenda i Čáryfuk mají více společného, než by se mohlo zdát i po týdnu.)
    Jenda se postavil, posadil, rozběhl, promluvil a na závěr se také usmál, co usmál, ještě neodolatelně zamrkal.
    "Výborně," řekla Čáryfuk, "navrhuji, abychom nejdříve dojeli na letiště, mám tu pro tento účel speciální bicykl se třemi sedačkami a dvěma řídítky."
    Jenda si sedl dopředu, Kuře doprostřed a Čáryfuk na konec. Krajina, kterou projížděli, byla tak podivná, že se Jenda nestíhal divit.
    Asfaltová silnice kontrastovala s africkou přírodou, místo nebe byla všude propadla cizí výroby a všechno se rytmicky otřásalo, což působilo nesmírně blahodárně .
Pozadí krajiny je povážlivě fialovo-oranžové, nikde žádný roh a ze všeho sálá těžce lehká nálada. Což je v současné době potenciálně nejmožněji výstižný popis.
Zakrátko to všechno začne dávat smysl. Nebo alespoň tenhle pocit je pro celou krajinu charakteristický.
    Čáryfuk poctivě šlape, zatímco Jenda se mimózně rozhlíží.
    "Vůbec nechápu, co se to děje," shrne Jenda celou situaci.
    "V podstatě jde o to," vysvětluje Čáryfuk, "že pohybuje-li se vztažná soustava vzhledem k jiné rovnoměrným přímočarým pohybem, je s ní rovnocenná a neexistuje tedy žádná absolutní vztažná soustava, kterou jedinou by měly být všechny věci poměřovány."
    To byla voda na Jendův mlýn.
    "Pokud bych si tedy chtěl slisovat hlavu..."
    "... musel bys to udělat svým tělem. Což, díváme-li se na to čistě mechanicky, není možné, jelikož hlava je vedoucím článkem celého systému."
    "Čili možné věci jsou stejně nemožné, jako jsou nemožné věci možné," říkal si Jenda potichu pro sebe.
    Čáryfuk zářila štěstím. Byla to ta nejromantičtější chvíle v jejím životě.
Pohled, ketrý stál Jendův systém nemalé množství endorfinů, vcucnul přibližně 98% reality. O zbytek se postarala, jako vždy, chemie. Když ovšem chemická stránka začala přebírat -zhruba- 98% převahu, ujala se Čáryfuk vedení, nasadila si kyslíkovou masku a s hlubokými nádechy provázenými pohyby ploutví se chlopňovitými pohyby dostala až na povrch kůže, kde oba pokojně vyskočili, setřepali ze sebe zbytky krve a cholesterolu, něžně se políbili na šíji a oční víčka (několikrát za sebou, neboť se nemohli tohoto reálného pocitu nabažit) a Jenda se rozběhl do lidového domu, kde už čekali lidoví lidé a spustil lidové písně. Měl tak velký úspěch, že ještě když usínal, spokojeně se usmíval.

 

 

Židle

    Jenda Koberec se prochází, mívá představy, že je semafor, jen se usmívá a nechá si sahat na kazajku. Počkejme tedy, až mu řeknou "nashledanou" a sledujme raději Čáryfuka, neboť ona a Kuře mají zrovna veledůležitý úkol. Na točicí židli se jim točí kamarád a má strach. A věci už jsou dány tak, že jen Čáryfuk mu může pomoci. Vznikla obrovská mise. Nejdříve bylo zapotřebí zajistit, aby v misi byli hlavně lidé, co
    1) mohou odolat pokušení pohrávat si s představami, co kdyby dělali něco jiného
    2) zbožňují pocit pomáhat ostatním, aniž by přemýšleli, nedělají-li to vlastně pro sebe

    ... z nesmyslných snů vyrušily pana Psychotu zvuky ne nepodobné valící se hrázi.   
    "Aj," pomyslí si pan Psychota.
    "Knödel," pomyslí si Frau Müllerová kdesi nedaleko Nürnbergu.
    "Měl bych raději zavolat policii, pohotovost nebo hasiče. Ale...,"
    .. pana Psychotu napadla zvláštní věc.
    "Raději mě nerušte, spím / možná, že jsem moc snil / neboť se mě zmocnil / pocit, že tu/ hraje tisíc klarinetů / ale rád bych byl/ kdyby někdo pochopil / že spím."

    "No to je moc," pomyslel si Jenda Koberec, a aby se nějak odreagoval od prapodivných myšlenek, zahučel do poštovního potrubí. To bylo sice vysoce tajné, ale zároveň intenzivně využívané Českou poštou. Jendovo snem bylo stát se členem komise pro výsměch dětem. (Tyto děti většinou odhalily kouzlo České pošty.)
    Celý den pršelo a Jenda nevěděl, jak se zabavit. Čáryfuk se neobjevovala (což mohlo být jedině důkazem, že se nic zvláštního neděje, a ačkoli Jenda měl pocit, že je úplně v úzkých, nic se na této skutečností neměnilo.) - podzimní dny se dostaly do své náročné části. Jenda sáhl po domácím lékaři.
    "Naporcujte si kapra na středně živé kousky a opékejte do růžova. Na propečené kousky se usmívejte, dokud nezískáte pozitivní hmotu, ovládající lidské podvědomí. Jakmile uslyšíte líbezné flétny doprovázené rytmem duchaplného srdce, andělské chóry a nezvykle opravdové hlasy, utíkejte až k ostnatému divadlu, přeskočte strstnatý plot a polibte plešatou zpěvačku. Na konci cesty se objeví Jawa 250 - ta bude čekat jen a jen na Vás a doveze Vás k přístavu. Tam nebudete muset naskočit na neznámý parník, postačí když uchopíte připraveného kraba a hodíte jej zpět do moře. Za odměnu Vám příslušný personál parníku připraví hostinu odpovídající buddhistické duši."
    "Já věděl hned, že ta knížka jsou vyhozený peníze," pomyslí si Jenda Koberec, "kapitola Jak se dostat ze židle tu úplně chybí."
    Kde se vzala, tu se vzala Čáryfuk. Foukala si na dlaň a vytvářela čáry a čárky. Kolem ní se vznášely obrazce složené z malých, barevných, pečlivě sladěných kamínků. Něco jako krasohled, ale nemuseli jste se koukat do žádného krasohledu.
    "Takhle ne, Jendo, " praví, "raději zkus slézt z té židle."
Ano, jak geniálně jednoduché nápady má Čáryfuk. Jenda slezl, byl šťastný a situace se přehoupla do zcela nové, ideální roviny. Na znamení všeobecného blahobytu se z nebe spustila první sněhová vločka a přistála Kuřeti na čenichu.
   

    "Cha cha cha," zasmál se Jenda Koberec, a to je konec.

 

 

Hrošík

    Jako se hravý chlapec poprvé pořádně trefí do míčku, jako se rybářovi konečně pohne splávek, jako jsou ze slizu míchaná vajíčka a jako někdy na něco doopravdy kápnete, tak bylo Čáryfukovi, když po zimě začalo být venku zase jako v létě, jenom byla pořád ještě zima. Když se ale nadechla, už se kolem předháněly rošťárny, stačilo jen si vybrat.
    V okolí podkolenek se již notnou chvíli zdržoval Jenda Koberec. Na pěšince se mu válelo vrabčí hnízdo, vizitku měl ohmatanou - zkrátka řádil jako pominutý. Pod mohutnými duby si dopřával představ o vesmírných výšinách a pozemských hlubinách. Zejména těch hlubinách. Jenda Koberec byl zamilovaný. Není se co divit, jeho slečna měla vytříbené vlastnosti - vlasy z čela si líbezně odfrkovala, měla ráda loďky, pořád se tvářila jako holčička, co se ptá na věci, které nikdo neví, a pracovala v zahradnictví. Jak se ale Jenda seznámil s takovou krásnou slečnou? To je na tom to nejlepší.
    Jednou se procházel po pahorkatině, a aby se mu nervová vlákna zkracovala a natahovala, představoval si všelijaké věci. Hrocha, utržené copy, ohnutou lopatu, mýdlo, létající pšenici, akvárium, akvárium bez rybiček, akvárium s vodním křečkem, lepiče plakátů, strašidelnou nemocnici, slepici, usmívajícího se eskymáka, doktora Wichterle, obživlou kolaloku, Rychlé šípy na schůzce, odměřenou pokladní, teploměr, bublinky, křovinořez vyhozený z letadla, Kulíka, Bubíka a Dulíka, kouřové signály, zídky a koleje, a najednou tam byla ta slečna.
    "Ahoj." pozdravil Jenda Koberec.
    "Ahoj," zašvitořila slečna a usmála se skoro jako Děd Vševěd.
    "Mmm...ahoj," nato trochu přihlouple Jenda.
    "Ahoj..." řekla slečna, "asi se mi rozbila nádrž u auta. Nemohl by ses na to podívat?"
    "To bych teda nemohl," odpověděl Jenda, a od té doby už se od sebe navzájem nehnuli. Zkrátka, velká láska na první pohled.
    Časem si ověřili, že i bez této velké náhody by se dříve nebo později potkali, jak už to v takových případech bývá, a to by mohl být konec příhod Jendy Koberce.
    Jednoho dne ovšem do zahradnictví pozoruhodný, široký pes přinesl rostlinu se zuby.
    Krásná slečna, co jednak v zahradnictví pracovala, a jednak se o ní celou dobu bavíme, kytku rozbalila a rostlina jí SEŽRALA.
    Jenda si zrovna pletl šálu, když mu z nočního stolku vylezla Čáryfuk.
    "Ahoj Jendo," praví a záludně se usmívá, "víš, že v podzemí je stará rozbitá lokomotiva, nikdo o ní neví a jede se k ní po jezeře?"

    "To jsem tedy nevěděl," odpověděl Jenda, a než bys řekl fata morgána, byli v podzemí. A opravdu, stačilo hupsnout do díry po nedostavěném hotelu a před nimi se rozprostřelo podzemní jezero. J. K. přiskočil samou nedočkavostí k loďce a napíchl se na ráhno. Čáryfuk si ale zrovna prohlížela neznámý druh beztrupých měkkýšů, kteří se povalovali u břehu jezera. Ačkoli neměli trup, měli ruce a měli je za hlavou, spokojeně oddychovali a přímo (ačkoli neměli trup) ztělesňovali duševní harmonii. Když jí pozorování přestalo bavit, podívala se konečně, jak to vypadá s loďkou. Spatřila jak z Jendy stříká krev. Úplně všude - do loďky, do jezírka, po podlaze, na koberec, Čáryfukovi na nový hábit, po stěnách jeskyně a možná i ven na ulici. Z jezera se vyhrnuli ptakopyskové a zmateně pobíhali po břehu, nevědouce, co se děje. Tak, co teď. Ještě, že se Čáryfuk nebála strčit Jendovi prst do břicha. Nějaký čas tak byli nuceni být spolu, než se Jendovi rána zahojila - Jenda částečně vyděšený, částečně zaražený, Čáryfuk s prstem v břiše. Prohlídli si lokomotivu a hurá domů. Levou rukou Čáryfuk obratně nadzdvihne víko kanálu, zatímco přes pravou ruku jí slunce svítí až na Jendovu lysinu. (Ach, ano, Jenda Koberec má bohužel na hlavě lysinu.) Zkušeně proleze mezerou hodnou uznání a na ukazováčku za sebou vytáhne i Jendu. Ačkoli ten se tváří zase jako Kuře, je to jen následek jeho nevědomí o jistém nedostatku v řádu vesmíru. Čáryfuk, jelikož moc dobře ví, jaká byla akce této reakci, se rozhodne všechno napravit. Nějakou náhodou zrovna utekl ze zoo hrošík - "Ahoj..." praví Jenda Koberec.

Hrošík neodpoví.

"Ahoj...," na to poněkud přihlouple Jenda.

Hrošík nic. A od té doby už se od sebe navzájem nehnuli. Zkrátka velká láska na první pohled. Časem si ověřili, že i bez této velké náhody by se dříve nebo později potkali, jak už to v takových případech bývá, a to je vlastně konec příhod Jendy Koberce.

 

 

 

 

 

 

[CNW:Counter]